Pomalé štěstí

Hurá, budeme se koukat na pohádku! Jásal syn v kempu, kam jsme dorazili v rámci našich prázdninových výletů. Označit toto dílo z dílny Disneyho pojmem pohádka, byl pro mě samo o sobě problém, ale ještě více jsem nevycházela z údivu při zjištění, že spád děje a frekvence střídání záběrů je téměř mimo moji schopnost vnímání. Po dvou minutách jsem se zarazila a marně snažila zrekonstruovat, co vše se ve filmu událo. Nešlo to.

Tak jsem zbytek promítání strávila nad úvahami, zda toto tempo mohou zvládat naše děti, nebo jsou už i filmové pohádky jedním z prostředků, jak je uvádíme do reality naší doby – stejně jako ve filmu musíme i v životě vybírat z nepřeberného množství podnětů jen malý zlomek z nich, ideálně přesně ten, abychom pochopili hlavní dějovou linku. I když právě to poznat hlavní děj našeho života, je někdy velmi obtížné.

V rychlosti dnešního světa jsme si museli zvyknout na fakt, že nám mnoho věcí uniká. Děti mají stále častěji problémy s koncentrací pozornosti, na dospělých se vše podepisuje zvýšenou mírou stresu a nervozity. Ještě jednu důležitou vlastnost nám ovšem rychlost doby bere, a tou je trpělivost. Proč na něco čekat, když jde dnes všechno prakticky hned. Chci koupit něco, co běžně v obchodech není k sehnání? Najdu si to na internetu a do tří dnů to mám doma. Potřebuju se spojit s někým, kdo bydlí na druhém konci světa? Stačí připojit se na skype. Potřebuju se ujistit, o tom, že mám spoustu kamarádů? Spočítám své přátele na facebooku.

Jsou ale věci, které hned nejdou. Bohužel ty, které se nás bytostně týkají mnohem více. Naše schopnost orientace v tomto zrychleném běhu času nerozhoduje o tom, zda si najdeme vhodného životního partnera a jestli to bude brzo. O tom, jak rychle se nám podaří počít dítě a jestli bude šťastné. O tom, zda budeme zdraví a jak dlouho budou žít naši nejbližší.

Právě v těch chvílích, kdy jsme nuceni se zastavit, nastává největší problém. Ze zátěžové situace, kterou bychom za jiných okolností zvládli, se najednou stane spouštěč širšího spektra problémů, které jsme dlouhodobě přehlíželi. Zároveň na sebe obvykle tlačíme i s rychlostí řešení našich problémů, což jde mnohdy jen stěží, vzhledem k tomu, jak dlouho jsme je nechali růst. Z krize „obyčejné“ se tak stává krize existenciální. Krize, která je spojená s naším životním tempem a s prázdnotou bytí.

Čím tu prázdnotu naplnit? Pomalostí a trpělivostí. Hledáním detailů, které nám v rychlosti unikali. Pouštěním zpomalených záběrů filmu svého života. A nemusí to být maličkosti typu, že se bude na louce rozplývat nad každým motýlkem nebo koukat půl hodiny na vrásnění svého hrnku na kafe. To bychom se dostali do opačného extrému. Zkuste se spíše zaměřit na to, co vám uniká ve vztazích s lidmi kolem vás. Kolem toho víte o těch, se kterými bydlíte? Kolik času máte na své kamarády? Máte prostor bavit se s nimi o osobních věcech nebo během dvou hodin mezi jednou a druhou schůzkou stihne probrat jen to základní?

Ideálním řešením samozřejmě je, se této krizi vyhnout úplně. Tady máte pár tipů do začátku:

Udělejte toho dnes méně než jste si naplánovali.

Zahoďte diář a dělejte během dne jen tolik aktivit, kolik jste schopni si zapamatovat.

Vypněte si možnost přijímání emailů ve vašem mobilním telefonu a alespoň v noci ho vypněte úplně. Čas od času ho vypněte také ve chvíli, kdy jste se svými nejbližšími.

Pokud pracujete na počítači, nezapínejte ho znovu doma po pracovní době.

Místo spinningu se běžte projet na kole.

Nechte si každý večer pár minut pro sebe a zkuste se zamyslet nad tím, co se vám během dne událo a jak vám na konci dne je.

Poslouchejte. Lidi, které znáte, i ty, které neznáte. Můžete u toho sedět v kavárně, na lavičce v parku, v metru, kdekoli máte kolem lidi, které můžete buď nenávidět, že dělají hluk někde, kde vy si to nepřejete, nebo se jimi můžete nechat inspirovat.

Já jsem se při vyslechnutí takového náhodného hovoru nechala inspirovat těmito větami: „Kdyby ses někdy oženil, tak aspoň ze začátku dělej všechno pomalu. Protože každý výsledný čas budeš mít na triku až do konce života.“ Od člověka, který to vyřknul, bych rozhodně na první pohled tak silné životní moudro nečekala. Netýká se jen vztahů (a přiznejme si, kdo nikdy v životě nepoužil oblíbené „jakto že ti to tak dlouho trvalo“), ale celého života. Každý výsledný čas se počítá. Čím pomaleji věci děláme, tím více vnímáme a tím větší se sebou budeme mít trpělivost, až to budeme potřebovat.